Jméno obce Bílá Třemešná (latinsky Stremen) je odvozeno od střemchy a její přívlastek od bílého pískovce, který je typický pro zdejší oblast. Nejstarší dochovaná historická zmínka o obci je z roku 1238, kdy ji v závěti spolu s dalšími vesnicemi odkázal královský číšník Zbraslav z Vchynic své manželce Domaslavě.

Třemešenskou tvrz v 15. století získali vladykové Třemešští ze Železna. Posledním z nich byl rytíř Budivoj, jeho podobu připomíná u kostela zachovaný náhrobek z roku 1578, kdy nešťastnou náhodou zahynul pádem z koně. Jeho smrtí skončilo jedno a půl století působení rodu vladyků ze Železna v Bílé Třemešné. Budivojovi potomci Kateřina, Salomena a pohrobek Jan Přech přišli také o matku a po deseti letech zemřel jejich strýc a poručník Konrád Třemešský. Děti zůstaly v péči babičky Salomeny Rašínové z Valdštejna, ta nakonec obě tvrze po jejich otci, Bílou Třemešnou a Borek u Žirče, prodala v r. 1594 Adamu Zilvarovi ze Silberštejna.

1594 - 1622

Adam Zilvár ze Silberštejna a Pilníkova (1548 - 1597), pán Žirče, rytíř a krajský hejtman, byl ženatý s Annou Griespekovou z Griespachu. V roce 1580 dědil po strýci Karlu Zilvárovi Žireč. O rok později se část tvrze zřítila do Labe a manželé ji nechali obnovit. Finančně podporoval tiskaře Daniela Adama z Veleslavína. Třemešenskou tvrz koupil v roce 1594 a přestavěl ji na renesanční zámek. Užíval ho ale jen tři roky, zemřel v roce 1597. Bílou Třemešnou tak zdědil syn Adam, Žireč mladší syn Jan. Vdova se dvěma syny a dvěma dcerami mu nechala v kostele v Žirči zhotovit náhrobek, ale protože byl protestantem, jezuité ho později odstranili a rozbili. V roce 1599 se s dětmi na půl roku uchýlila na zámek Žacléř. Anna z Griespachu zemřela v roce 1602, pochovaná byla jako její muž ve Vlčicích.

Adam Zilvár (1581 - 1652) vyrůstal v Žirči, na zdejším zámku se v roce 1603 oženil s Hedvikou z Cedlic. Ta byla dcerou Zikmunda z Cedlic, císařského rady a slezského komorního prezidenta. Manželé žili na zámku v Bílé Třemešné, který A. Zilvár v roce 1597 po otci zdědil. Na třemešenském zámku se v roce 1609 provdala Adamova sestra Jana Zilvárová za Zikmunda z Cedlic. Ve stejném roce Adam Zilvár zdědil po Beatrix Eleonoře Zilvárové ze Silberštejna vlčický zámek, kam se s manželkou přestěhovali. Součástí zámku byla knihovna, kterou sám aktivně rozšiřoval a v roce 1614 ve Vlčicích zřídil vlastní tiskárnu, ze které se zachovalo šest tisků. V roce 1616 zemřela jeho žena Hedvika při porodu. Roku 1619 zámek ve Vlčicích vyhořel. V tom roce se Adam Zilvár oženil ve Vrchlabí s Rozinou Miřkovskou z Tropčic, syn Vilém Adam se narodil v r. 1621, další rok Jan Adam a v roce 1628 Rudolf Ferdinand. Pro aktivní účast na stavovském povstání mu byla v roce 1622 zkonfiskována většina majetku včetně Bílé Třemešné a Vlčic. Knihovna ve Vlčicích mu zůstala, v roce 1627 ji přestěhoval patrně do Slezska. Krátce předtím v ní J. A. Komenský objevil německý pedagogický spis Eliáše Bodina Didactica oder Lehrkunst z roku 1621, který ho inspiroval k napsání České Didaktiky.

1622 - 1624  a  1628 - 1634

 V roce 1622 prodala královská komora Bílou Třemešnou Albrechtovi z Valdštejna (1583 - 1634). Ten dal v roce 1624 třemešenský statek do užívání Jiřímu Sadovskému ze Sloupna.

1624 - 1628

Sadovští patřili v 16. století k zámožným rodům. Václav Sadovský ze Sloupna (†1598), pán na Chlumu, Žíželevsi a Sadové, mimosudí v království Českém měl za manželku Barboru Stošovou z Kounic. Jejich syn Jiří Sadovský ze Sloupna (1580 - 1640) byl hejtmanem Královéhradeckého kraje a mecenášem Jednoty bratrské. Byl posledním členem rodu, který držel panství Sadová, Chlum prodal v roce 1604. S manželkou Evou z Lokšan měli 4 syny, v roce 1617 však zemřela. Pochovaná byla stejně jako synek Bedřich Jaroš (†1616) v Žíželevsi. Děti pomáhala vychovat sestra Helena Barbora z Lokšan, která se stala Sadovského druhou ženou, v r. 1624 ale také zemřela. Jiří Sadovský byl za aktivní účast na stavovském povstání odsouzen ke ztrátě dvou třetin svého jmění, byly mu zabrány statky Sadová a Žíželeves, za zbylou třetinu mu postoupil Albrecht z Valdštejna jako léno Bílou Třemešnou, Velehrádek a Červené Poličany. V Třemešné žil od 27. 2. 1624 se svými syny Václavem Ferdinandem, Janem Jiřím a Petrem Bohuslavem. Na jaře 1626 se v Brandýse nad Orlicí oženil s Ester Vchynskou z Vchynic a Tetova. Od podzimu 1626 na zámku v Bílé Třemešné poskytl útočiště J. A. Komenskému a dalším pronásledovaným českým bratřím, ještě o něco dřív se sem uchýlil Komenského tchán Jan Cyrill s manželkou. Počátkem února 1628 nakonec všichni i s rodinami odešli do exilu. Ester Vchynská v Lešně po dvou letech zemřela, poslední manželkou Jiřího Sadovského se stala Markéta Hodějovská z Hodějova.

1628 - 1646

Valdštejn předal opuštěné třemešenské panství Ladislavu Lickovi z Rýzmburka (†1632). Lickové z Rýzmburka patřili k nejstarším českým rodům. Otcem Ladislava a jeho sestry Anny Marie byl Vratislav Václav Licek (†1619). Ten žil v Petrovicích u Lanškrouna v letech 1597 - 1619, jeho ženou byla Bohunka Blíživská z Blíživy. Adam Lev Licek (†1620) se v roce 1604 oženil s Esterou rozenou Žejdlicovou ze Šenfeldu (†1631), společně drželi od roku 1609 hrad Pernštejn a Ladislava a Annu Marii vychovávali. Adam Lev se přátelil s Albrechtem z Valdštejna už od mladých let, prošli spolu mnoha bojišti. Když přišel v roce 1620 o život, Valdštejn byl na žádost vdovy a sirotků jmenován v r. 1622 jejich poručníkem. Ladislava dal studovat, přijal ho jako páže ke svému dvoru, později ho povýšil na hejtmana a ustanovil nejvyšším komorníkem nad stříbrem. V roce 1624 prodal Ladislav zděděné Petrovice, roku 1628 obdržel od Valdštejna jako léno statek Bílou Třemešnou. Ladislav Licek však v listopadu 1632 v Jičíně zemřel a Třemešnou po něm zdědila jeho sestra Anna Marie Licková z Rýzmburka (†1646). Ta byla komorní dámou Valdštejnovy druhé manželky kněžny Isabelly Kateřiny z Harrachu, která v letech války sídlila v Mostě nad Litavou (Bruck an der Leitha). Po zavraždění Valdštejna v roce 1634 už zůstala Bílá Třemešná v držení Licků. Anna Marie Licková se provdala za Václava Macáka z Ottenburku. Z roku 1643 se dochovala její závěť. V roce 1645 se jim narodil syn Jiří, už následující rok ale zemřela.

1646 - 1650

Václav Macák z Ottenburku (†1650) pocházel z Opavy. Jeho dědeček Daniel Macák (†1600), zastávající funkci purkmistra, byl roku 1580 povýšen do šlechtického stavu, přičemž obdržel přídomek z Ottenburku. Získal Otice (Ottendorf) a koupil statky Velké Hoštice, Kravaře a Kouty. O prestiži rodu vypovídá skutečnost, že jeho členové mají náhrobníky v opavské katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Rodiči Václava Macáka byli Jakub Macák (†1609) a Salomena Pelhřimovna z Třenkovic, měl sestru Zuzanu, provdanou Rivarovou. Za třicetileté války se v Opavě přidal k dánskému vojsku. Jeho bratranci Jiří ml. a Kašpar se také angažovali při dánské okupaci Opavy, oběma byl zkonfiskován majetek a mezi lety 1630 - 1634 zemřeli. Václav Macák v roce 1641 přesídlil do Čech, usadil se v Bílé Třemešné a uzavřel sňatek s Annou Marií Lickovou z Rýzmburka. Roku 1642 mu byl potvrzen šlechtický stav a obdržel nový znak, v následujícím roce byl přijat za zemského obyvatele. Syn Jiří se narodil v roce 1645, už o rok později ale manželka Anna Marie zemřela. V roce 1646 po ní zdědil Bílou Třemešnou, znovu se oženil s Marií Magdalenou Salomenou Bukovskou z Neudorfu a v květnu koupili od Jana Matyáše hraběte Gallase Sadovou, Klenice, Sovětice a Dub. V roce 1650 však zemřel. Jeho vnuk František Antonín (*1667), kterého nepoznal, byl později starostou Hostinného.

1650 - 1656

Prvním manželem Marie Magdaleny Salomeny Bukovské z Neudorfu se stal Jan Florián Brodský z Neudorfu, hejtman škvoreckého panství. Byl synem zámožného náchodského měšťana a soukeníka Floriána Brodského, který se do Náchoda přistěhoval z Českého Brodu. Muž Marie Salomeny byl společně s jejím otcem Jeronýmem Bukovským v roce 1612 povýšen do šlechtického stavu a měl s ním společný erb. V roce 1629 i 1638 se jmenovala Kriegová (Kryková), jako další příjmení jsou uváděná Keckow a Peiková. V roce 1638 se stala majitelkou domu U Benešů čp. 830 na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). Manželkou Václava Macáka z Ottenburku byla od roku 1646. Ovdovělý Macák, který měl synka z manželství s Annou Marií roz. Lickovou z Rýzmburka, v roce 1650 zemřel, Bukovská tak Bílou Třemešnou i Sadovou zdědila. V roce 1651 se provdala znovu, za Jana Arnošta Schaffgotsche, který měl z manželství s Kateřinou Schaffgotschovou, roz. Dobřenskou dvě děti. Roku 1652 sepsala závěť a když 30. 9. 1656 zemřela, Třemešná se dostala do držení rodu Schaffgotschů. 

Marie Salomena měla mladší sestru Annu Kateřinu, provdanou Kavalarovou. Jejich otec Jeroným Bukovský z Neudorfu (†1629) byl regentem Trčků, Smiřických i Albrechta z Valdštejna. Od roku 1608 vlastnil regentský dům v Jičíně v sousedství zámku, který je na Valdštejnově náměstí nejstarším a nechal ho přestavět v renesančním slohu. V podloubí se dochoval alianční znak J. Bukovského a jeho manželky Marty Šponárové z Blinsdorfu, Šponárové byli šlechtická rodina, pocházející z horního Slezska. Jeroným Bukovský jako regent Smiřických vyzradil rodičům Elišky Kateřiny Smiřické její vztah s kovářem Jiříkem Wagnerem a ta byla poté rodinou na mnoho let vězněna.

1656 - 1788 

Jan Arnošt Schaffgotsch z Kynastu a Greiffensteinu (1623 - 1695) se narodil v Bohuslavicích u Nového Města nad Metují, byl zakladatelem české větve rodu Schaffgotschů. Jeho první ženou byla od roku 1647 Kateřina Dobřenská z Dobřenic (†1650). Ta měla z předchozího manželství s Petrem Strakou z Nedabylic (1617 - 1646) tři děti - Annu Alžbětu, Alenu a Jana Petra, kterému byl kmotrem J. A. Schaffgotsch. Jan Petr Straka z Nedabylic (1645 - 1720) později odkázal svůj majetek ve prospěch zřízení akademie pro mláděž zchudlých šlechtických rodů, ve Strakově akademii dnes sídlí vláda České republiky. Janu Arnoštu Schaffgotschovi a Kateřině Dobřenské se narodily dvě děti - Kateřina (1648 - 1673) a Jan Jindřich (1649 - 1673). V roce 1649 koupili statek Obědovice, následující rok manželka zemřela. U jejích tří dětí z manželství s Petrem Strakou se ujala poručnictví Lucie Marie Haugvicová, roz. Straková. Ovdovělý Jan Arnošt se v roce 1651 oženil podruhé, s Marií Magdalenou Salomenou Macákovou, rozenou Bukovskou z Neudorfu. Když v roce 1656 zemřela, zdědil panství Sadová spolu s Bílou Třemešnou a další. Rytíř Schaffgotsch byl v roce 1658 povýšen do panského stavu. V roce 1659 si vzal za ženu Johannu Magdalenu Lažanskou z Bukové, za rok se jim narodil syn Julius Arnošt (1660 - 1685). V roce 1660 také přišla na svět jeho nemanželská dcera Johana Ernestina, zároveň prodal domy po druhé manželce v Praze a v Jičíně. Od roku 1663 byl majitelem domu v Panské ulici na Novém Městě v Praze, Obědovice prodal v roce 1664. Koncem roku v Hradci Králové během hádky probodl švagra Jiřího Friedricha Dobřenského, poutí do Říma unikl zatčení, v roce 1667 ho císař omilostnil. V roce 1674 potřetí ovdověl. Roku 1680 zahájil v Bílé Třemešné přestavbu dřevěného kostela sv. Jakuba na zděný, nad vchodem je dodnes jeho erb s letopočtem 1691. V roce 1681 byl povýšen do hraběcího stavu. Protože už neměl potomky, vytvořil ze svých statků v r. 1686 rodinný fideikomis pro svého synovce Jana Arnošta Antonína.

Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch (1675 - 1747) zdědil Třemešnou jako dvacetiletý, v roce 1703 obdržel český hraběcí titul a zastával vysoké úřady, byl nejvyšším purkrabím Českého království, za zásluhy získal Řád zlatého rouna. Původně sídlil na zámku Sadová, který nechal rozšířit (1728), z domu v Panské ulici v Praze vybudoval honosné sídlo, dnešní Kounický palác. Sňatkem s hraběnkou Marií Barborou Eliškou z Valdštejna získal mj. Lázně Bělohrad a Horní Maršov. Měli pět dětí - Třemešnou dědil syn Václav Arnošt Schaffgotsch (1702 - 1753), potom vnuci Václav Arnošt Gundakar (1733 - 1764) a Josef Vít (1742 - 1779). Za Josefa Víta došlo v roce 1778 k povýšení kostela na farní a byla postavena místní fara. Jeho bratranec c. k. plukovník Jan Arnošt Maxmilián Václav Schaffgotsch (1742 - 1825) tu roku 1779 založil farní jednotřídní školu, ale zadlužení majetku dosáhlo v 18. století takové výše, že nakonec musel třemešenské panství prodat v roce 1788 Tobiáši Gretzlovi.

1788 -1829

V roce 1788 převzal Třemešnou Tobiáš Gretzl z Gränzensteinu (1742 - 1796), který byl v r. 1762 povýšen do šlechtického stavu. Jeho otec Tobiáš František (1703 - 1765) byl primátorem Trutnova. Gretzlové byli dobře situovaná rodina patřící k nižší venkovské šlechtě, Tobiáš s manželkou Johannou, rozenou Moravcovou z Ostrova (1749 - 1826), měli devět dětí. Vlastnili panství Volanice u Jičína, Ostrov nedaleko Zruče nad Sázavou a Sadovou na Královéhradecku. Žili na zámku ve Volanicích, který dal Tobiáš Gretzl postavit v roce 1780. Zámek se zachoval v téměř původní podobě i s karyatidami nesoucími průčelní balkón. V Ostrově Tobiáš Gretzl založil v r. 1779 první sklářskou huť, od roku 1784 byl majitelem barokního zámku, který dědil po svém tchánovi Zikmundu Moravcovi. Panství Sadová koupili Gretzlové od Schaffgotschů současně se zámkem v Bílé Třemešné v roce 1788 a drželi ho také do roku 1829. Níže je obrázek zámku v Sadové, který vznikl podle kresby Sigmunda z Gränzensteinu (1754 - 1855), syna Tobiáše Gretzla. Tobiáš Gretzl byl pochovaný v Dohaličkách u Sadové, roku 1796 zdědil Bílou Třemešnou jeho syn Vincenc.

Vincenc Gretzl (1786 - 1861), svobodný pán z Gränzensteinu, sloužil v rakouské armádě v hodnosti rytmistra. V r. 1825 uzavřel sňatek s Wilhelminou Sofií Bauer von Adelsbach a v roce 1829 prodal Bílou Třemešnou hraběti Harrachovi.

1829 - 1887

František Arnošt Harrach (1799 - 1884) dal v roce 1829 koupený zpustlý zámek v Bílé Třemešné k obývání dvorské čeledi. Už od roku 1825 cestoval po anglických šlechtických sídlech a inspiroval se tamní architekturou. V roce 1838 zdědil zámek v Sadové, ten však o šest let později vyhořel. S manželkou Annou z Lobkovic si nechali postavit jako své letní, lovecké a reprezentační sídlo zámek Hrádek u Nechanic. Výstavbu zahájili v roce 1839, dokončena byla roku 1857. F. A. Harrach působil ve vysoké politice, patřila mu sklárna Nový svět, shromáždil značné umělecké sbírky.

Třemešenský zámek bez oprav dál chátral a hrozilo jeho zřícení. Hrabě nakonec musel nájemníky vystěhovat a jeho syn Jan Nepomuk Harrach uzavřel smlouvu o zbourání se zedníkem Janem Růžičkou. Budova zámku byla rozebrána mezi lety 1865 - 1869. Materiál byl použit na přestavbu zámecké myslivny nebo Pickova domu, a protože Harrachové rozprodávali pozemky v okolí, také na stavbu nových domů v Alejích. 

Jan Nepomuk Harrach (1828 - 1909) zdědil zaniklý zámek s lesními pozemky v roce 1884, o tři roky později je prodal. Řadil se mezi největší vlastence v řadách české aristokracie. Podílel se na výstavbě Národního divadla, byl ředitelem Společnosti vlasteneckého muzea království českého, na jeho popud se začala stavět nová muzejní budova na Václavském náměstí, byl mecenášem řady českých umělců. Harrachové byli poslední šlechtičtí majitelé Bílé Třemešné.

1887 - dosud

V roce 1887 od Jana Harracha koupil lesní pozemky se zámeckou zahradou v Bílé Třemešné c. k. ministerský rada Karel Schindler (1834 - 1905), tč. působící ve Vídni jako poslanec. Během dvou let u zbořeného zámku opravil a rozšířil myslivnu čp. 1. Po skončení mandátu s manželkou Marií, roz. Kainkovou (1840 - 1907) a dcerou Miloslavou (1869 - 1949) žili v Netolicích v Jižních Čechách, odkud jeho žena pocházela. Bílou Třemešnou užívali jako letní byt, K. Schindler tu jako lesnický odborník spravoval lesy, zvelebil bývalou zámeckou zahradu, jeho lípy a majestátní pyramidální duby dnes mají přes 120 let. V roce 1889 se stal přednostou ředitelství státních nadačních lesů v Čechách. Obdržel Řád železné koruny III. řádu a mohl tak požádat císaře o udělení rytířského stavu, ale nevyužil toho.

Dcera Karla Schindlera Miloslava (1869 - 1949) se provdala za jičínského advokáta Jaroslava Lohaře (1862 - 1919). Ten vedle třemešenské myslivny v roce 1903 postavil rodinnou vilu čp. 217, kterou pojmenoval podle manželky vila Míla. Miloslava Lohařová měla patronát nad kostelem Sv. Jakuba Staršího, poskytla také část svých pozemků a kámen na stavbu Tešnovské přehrady. S Jaroslavem Lohařem a dcerou Miloslavou (1900 - 1982) žili v Jičíně a po jeho náhlém odchodu se obě do Bílé Třemešné přestěhovaly natrvalo. Ovdovělá Miloslava Lohařová se už znovu nevdala.

Miloslavě Lohařové ml. (1900 - 1982) se tu po sňatku s E. Varnuszem narodily dcery Helena (1921) a Eva (1928). Manžel se finančně podílel na stavbě nového sboru Církve čs. husitské, zasvěceného J. A. Komenskému. V roce 1940 v manželství s J. Sudkem postavila v lesích nad obcí hotel Poklad, který se stal oblíbeným výletním místem. Její poslední muž primář M. Spěváček byl v letech 1950 - 1952 třemešenským obvodním lékařem. Dceři Heleně se v manželství s MUDr. R. Svatkem narodila v roce 1947 dcera Lidunka.

Komunistický režim nejprve v květnu 1949 znárodnil lesy a myslivnu. Dcera Karla Schindlera Miloslava Lohařová, která v ní trvale žila třicet let, byla násilně vystěhována a po třech měsících v 80 letech zemřela.

V roce 1958 Místní národní výbor v zahradě umístil pomník J. A. Komenského. V jedné místnosti vily čp. 217 tehdy zřídil Pamětní síň, což se vzápětí stalo důvodem i k jejímu znárodnění. Vilu brzy poté zase prodal. Miloslava Lohařová ml. se proto s rodinou přestěhovala do Prahy.

V roce 1992 byly potomkům v restituci vráceny myslivna se zahradou, lesy a hotel Poklad. Eva Mlejnková, roz. Varnuszová (1928 - 2001) žila s rodinou v Praze a do Bílé Třemešné se tak mohla po letech vrátit. Rodné vily se však nedočkala, tu se jejímu synovi Petrovi a sestře Heleně podařilo odkoupit až v roce 2004. Helena Chodová, roz. Varnuszová (1921 - 2010) žila v té době v Berlíně, poslední léta života potom trávila v Třemešné.

Petr Mlejnek, prapravnuk Karla Schindlera, tu s rodinou žije dodnes. Hospodaří na zděděných lesních pozemcích, zároveň je správcem Památníku J. A. Komenského a od přelomu století zde odkrývá zbytky základů třemešenského zámku...

Autor: Ing. Petr Mlejnek, www.jakbt.cz